Pokora

14.04.2019

Od začátku letošního roku cítím, jak je potřeba nechat vše volně plynout, že je třeba zvolnit a na nic netlačit. Proč? Protože vše má ten svůj čas. Dříve jsem tlačila na to, že musím nutně psát články 2x týdně, pak jsem se kvůli tomu zbytečně stresovala a to mi za to nestálo. Proč? Protože z těch textů pak byl i ten tlak cítit. A tak se učím netlačit, jít pomaleji, více si užívat toho, co je teď a články psát tak, jak mi to přijde. 

K dnešnímu napsání tohoto textu mne motivovala světle modrá obálka s mým jménem, kde mám vloženy všechny zpětné vazby z výcviku Koučink jako umění. Ani nevím proč jsem znovu po takové době po té obálce sáhla, ale ty texty uvnitř mi opět vehnaly slzy do očí a po tvářích se mi koulí i teď při psaní tohoto článku. 

Někoho může napadnout - jasně, hysterka, ale i na kurzech, které vedu, často a ráda mluvím o tom, jak jsou slzy očistné a stejně tak, jako si každý večer pod tekoucí vodou myjeme tělo, tak co myje naší duši? Myslím, že to jsou právě ty slzy, které nás zbaví všeho, co je v nás samotných uloženo navíc.......

Dlouhou dobu jsem čekala, že ta změna, po které toužím, přijde sama. Vše jsem neustále odkládala a říkala jsem stále ty ohrané fráze - pojedu na dovolenou, až bude čas, už aby byl pátek,...bylo to samé až... Často jsem měla i pocit, že musím druhé měnit a utvářet je podle sebe a ono se to nedařilo. 

Pak jsem pochopila, že nemá smysl čekat na to až něco nastane samo, ale že se té změně musím začít blížit já sama. S tou prací na sobě jsem si začala čím dál více uvědomovat, že se blížím čím dál víc sama sobě a skrze sebe mohu tak změnit i druhé. Druzí mi jsou i velkým zrcadlem a kdykoli nemám něco zpracovaného, pak mi život pošle někoho druhého, kdo mi ukáže, na čem mám přesně zapracovat. 

K napsání tohoto článku mne motivovaly zpětné vazby od kolegů koučů z výcviku Koučink jako umění, který jsem zakončila minulý rok v květnu. Před nedávnem jsem se setkala s názorem, že koučování je jen jakýsi módní výstřelek a často se i setkávám s tím, že je to služba, která je předražená. Ano, jsou i tací kouči, kteří projdou jakýmsi rychlo kurzem, dají si za své služby přemrštěnou cenu a myslí si, že tak rychle vydělají velké peníze. Sama jsem rozhodně do toho nešla s tím, že to bude něco, na čem rychle zbohatnu. Do výcviku jsem se tehdy hlásila s tím, že je to něco, co mohu zapojit do své práce, které se věnuji, ale hlavně že samu sebe díky technikám, které jsme ve výcviku dostali a skrze celou výcvikovou skupinu poznám samu sebe. 

Samotný výcvik Koučink jako umění byl pro mne velkou výzvou, odboural u mě ten stud mluvit před skupinou i před cizími lidmi, poznala jsem samu sebe a hlavně jsem dostala kvalitní vzdělání nejen v oblasti koučování. 

Práce na sobě je opravdu prací na celý život a rozhodně to nekončí tím, že absolvujeme některý z výcviků, kurzů a dalších akcí, které nám dnes společnost nabízí. Za tu dobu, co se věnuji osobnímu rozvoji jsem pochopila, že je třeba všechny ty znalosti přenášet do praxe a je důležité místo slov začít konat. 

Tou transformací, kterou procházím mne kromě koučovacího výcviku podpořil i lektorský výcvik Školy pánevního dna. Během těch dvou výcviků jsem silně pocítila (mnohem více než kdykoliv jindy), co je pokora a že vlastně není špatně, když použiji slovo ne a když si někomu řeknu o pomoc či radu. 

Velkou motivací i zrcadlem jsou pro mne i ženy, které ke mě chodí na ženské kruhy a kurzy zaměřené na cykličnost a pánevní dno. Jsou to ženy, které se postupně stávají vědomými a ukazují nejen mě, ale i ostatním ženám, jak být více ženou.  

Přestaňme si hrát na hrdiny, jak všechno zvládneme a ustojíme. Nebojme si říci o pomoc, pokud to potřebujeme. A to, co se nám nechce řešit a kamsi to potlačíme, pak nás to dříve či později dožene a může se stát, že to bude mnohem bolestnější. 

Pro ty z vás, které se chcete zase o nějaký kus přiblížit samy sobě i té pokoře, nebojte se přijít do skupin podobně naladěných žen - vyberte si ty kurzy a skupiny, které si vás přitáhnou :-)