Sám sebou

17.02.2018

Mnoho lidí je na tom podobně, ne-li stejně. Jak? Bojí se přijmout sami sebe se vším, co k nim patří a co je jejich součástí.

Strategie naší společnosti je skutečně nebezpečná. V čem to vlastně celé spočívá? Odsoudit nás a nabídnout nám jakési ideály, abychom se snažili být někým jiným, než doopravdy jsme. 

Malé dítě se rodí do nevědomé společnosti a ta jej začne formovat k obrazu svému dle svých vlastních ideálů. Je však třeba myslet na to, že každé dítě má svůj vlastní potenciál. Všichni jsme jedineční a i to právě narozené dítě musí dospět k tomu,aby se stalo samo sebou.Lidé, kteří tvrdí,jak to malé dítě milují, ho směrují špatným směrem. 

Kdo je vlastně tím největším nepřítelem nás samých? Ten,kdo nás odvádí od nás samotných.Ve většině případů se jim daří nás odvést pokud přistoupíme na to, že si nic nezasloužíme a jsme k ničemu.

Rozhodněme se v první řadě být upřímní sami k sobě a trvejme na tom, že budeme sami sebou. Mnoho lidí v našem okolí nás odsoudí a na to,abychom to ustáli, to chce velkou odvahu. 

Proč se bojíme přijmout sami sebe? Aby nás přijalo i naše okolí se vším,co k nám patří, musíme v první řadě přijmout sami sebe. A věřme tomu, že není třeba mít strach z toho, že nás okolí odmítne, pokud přijmeme sami sebe. Z našeho života možná jen odpadnou ti, s kterými si již nemáme co předat a každý se tak vydáme novou cestou.

Všichni máme svobodnou volbu - vím, to rozhodnutí je těžké a mnoho lidí si zvolí jakousi úctu, kterou spojí dohromady s různými úzkostmi,bolestmi a pocity bezvýnamnosti. Vznikne tak jakási poušť, kde vůbec nic neroste a na nic zde nenarazíme. 

Kdykoli zatoužíme poznat sami sebe, v ten moment nastoupí všechny naše obavy a strachy. Ale proč? Mnoho lidí má strach z toho, že pokud najdou sami sebe, ztratí vůči sobě respekt i při pohledu do svých vlastních očí. 

Myslím, že je důležité vrátit se sami k sobě bez ohledu na možná rizika a následky. Vraťme se k sobě a ke své vlastní existenci. Nebojme se odevzdat naše vlastní strachy - ty pro nás nejsou přirozené. 

Co vidíme, když se podíváme na malé dítě? Dokonalou upřímnost, rovnost a přijímání sebe samého. Nemají potřebu být někým jiným nebo si na cokoli hrát. Sami sobě se vzdalujeme tím, jak rosteme a k tomu, abychom se vrátili sami k sobě je třeba sebrat odvahu. Společnost lidí všude kolem nás za to bude soudit a odsuzovat, ale lepší je být odsouzen, než-li být falešný, nepřímý a s maskou na obličeji a žít život někoho jiného. 

Vím, chce to sebrat pořádnou dávku odvahy a jít svou vlastní cestou pokory a sebepřijetí. Sám sebe přijmout se vším všudy, respektovat sám sebe. Snadno pak můžeme začít duchovně růst. 

Ano, je snazší nevyčnívat a splynout s davem, ale to se mi zdá příliš snadné. Co zkusit přijmout zodpovědnost sám za sebe a svůj život vzít do svých rukou? Ptáte se, jak? Co třeba z toho davu vystoupit?

K tomu, abychom mohli začít duchovně růst a jít po té naší cestě, je třeba skutečně přijmout  zodpovědnost sami za sebe společně s absolutní svobodou. V co se můžeme proměnit? Máme na výběr - buď v krásnou květinu a nebo v plevel, který nemá jméno. 

Seberme tu odvahu a mějme na paměti, že mýlit se je lidské a přiznat to je božské! Je přeci přirozené dopouštět se chyb a důležité je si ty chyby s lehkostí připouštět - to nese proměnu nás samotných. Dostaneme se tak za jakousi oponu, kde se budou dít božské věci. 

Přestaňme se porovnávat s druhými, začneme se cítit mnohem šťastnější. Srovnávání s druhými nás brzdí a nutí nás tak držet v našem životě to, co skutečně nepotřebujeme. Opusťme i naše pocity viny a odsuzování se. 

A pamatujme, že tou největší extází je být skutečně sám sebou.