Smrt

20.03.2018


K napsání tohoto článku mne inspirovalo mnoho lidí z mého okolí, kteří se smrt stále bojí do svých životů vpustit. A dnes mne svým příspěvkem na blogu Krkavčí matka k sepsání tohoto článku nakopla Veronika Hurdová. 

Sama za sebe jsem smrt do života začala vpouštět před pár lety, kdy zemřel jeden z mých nejbližších a plně jsem smrt vpustila do života, kdy jsem se se smrtí začala setkávat denně v jedné z neziskových organizací. Myslím, že tak, jako narození, tak i smrt je přirozenou součástí našeho života. Vnímám, že je velmi důležité o smrti mluvit a mít i toto téma zpracované.

Život v dnešní - převážně materialistické - společnosti není snadný a mnoho témat je pro mnoho z nás stále tabu a před některými z nich mnoho lidí stále zavírá oči. Stále často se setkávám s tím, že mnoho lidí v mém okolí má pocit, že se dostali do slepé uličky a je to pro ně matoucí. Není tu žádný náznak volby nebo výběr z možností, které bychom mohli mít před sebou. Jediné, co nám zbývá, je uvolnit se a uvolněně zhluboka dýchat. Důležité je uchovat si daný moment této zkušenosti. Proč? Může tu končit něco starého a zároveň zde může začínat něco nového.

Vnímám, že velkým tabu dnešní společnosti je téma smrti. Znám jen pár těch, kteří na toto téma umí otevřeně mluvit a většina lidí se tváří tak, že se jich smrt netýká a není tak součástí našich životů. Znám i jen několik málo rodin, kde se o smrti mluví otevřeně. Všichni nás vedou k úctě ke stáří, ale málokdo nám upřímně řekne, co je pak. A to ani ve chvíli, je-li mezi našimi blízkými někdo nemocný. Každý kolem takového člověka chodí po špičkách a i v těchto chvílích obelháváme sami sebe i toho, kdo právě umírá a zakazujeme si myšlenky na smrt. Ale proč?

Skutečně blízko smrti jsme ve chvíli, kdy nám zemře někdo z našich blízkých. Stále mnoho lidí si projde pouze velkou bolestí a po čase téma smrti znovu odsouvá kamsi do dálky. Natož aby někdo z těchto lidí zvládl myslet na svou vlastní smrt. Sama jsem přitom přesvědčená o tom, že pokud by se lidé zamýšleli nad tím, že se smrt týká každého z nás, pak bychom všichni mohli žít skutečně hluboký život. A lidé by se i tak více zabývaly smyslem svého života. 

Ve chvíli, kdy zemře někdo z našich blízkých, to s námi otřese a máme pocit, že nestojíme nohama pevně na zemi. Tento okamžik smrti nás může uvrhnout do hluboké deprese, ale může nás vyslat i na skvělou cestu poznání. Na cestu, která nám může pomoci najít naší vlastní pravdu. 

Zkusili jste někdy sami sobě odpovědět na to, co je skutečně život? Co nám smrt bere, když se přihlásí o slovo? Jaký má náš život opravdu význam, když jsme tak bezbranní smrti?Je dobré uvědomit si jednu - myslím si zásadní - věci - jaká skutečná věc se v našem životě odehrává po narození? Smrt. Ano, ihned po narození uleháme na smrtelnou postel. 

Na co nebo na koho myslíme, když umírá někdo z našich nejbližších? Myslíme především sami na sebe a sami sebe i litujeme, ale přitom jsme všichni na stejné lodi. Snažme se umírajícím být na blízku, že si k nim sedneme a budeme tiše meditovat. Poučme se ze smrti a nepromarněme svůj život.

Je dobré nezahálet a nic v našem životě neodkládat. Proč? Protože nikdy nevíme, kdy se hodiny našeho pozemského života zastaví - v ten moment už nic nedoženeme a budeme jen čekat na další příležitost. 

Žijme tak, abychom věděli, že jsme svůj plně využili a udělali jsme, co šlo a co jsme mohli. 

A na závěr - zkusme se sami sebe zeptat - Jsem v pohodě s tím, pokud bych se zítra ráno již neprobudil/a?