Sním či bdím?

03.12.2020

Než se pustíte do samotného čtení článku, chci vás jen upozornit: pokud jste skeptiční k povídání o duších i o tom, jak si každý z nás vybírá tu správnou chvíli pro to, kdy se narodí, pak tento článek s klidem v duši nečtěte.

Chci vám dnes vyprávět příběh o setkání. Ten příběh se může zdát být pouhým snem...ale opravdu na tom záleží?

Neumím vám říci, co vám přesně tento text přinese a co vám jím předám - skutečně jde jen o osobní zážitek. 

Pokud jste dočetli až sem, pak vás zvu k dalšímu čtení, kde se už dozvíte víc. 

Jo, někdo z vás si možná řekne, že je to zvláštní začátek článku, ale teď už se do toho pojďme pustit.

Jsem obklopena zlatým světlem, je mi teplo a já cítím jen radost společně s klidem a samu sebe přijímám se vším, co ke mě patří. 

Vnímám, jak je vše dokonale a hluboko propojeno. Mé tělo je jen jakousi propůjčenou schránkou, ale má mysl funguje i tak. Je rozložena ve velkém prostoru. 

Cítím, jak se má existence rozprostírá a já jsem blíž všemu vědění a najednou i všechny mé možnosti jsou nekonečné. Přijímám samu sebe i vše, co je kolem mě a neřeším ten proud od druhých. 

Najednou se leknu a lehce uskočím....něco nebo někdo mi říká, že je na čase. Podívám se kolem sebe, nic nevidím, až pohledem lehce pode mnou spatřím cosi kulatého a v tu chvíli vím, že je to to místo, kam mám vyrazit. 

Trochu mě děsí ta daleká a chladná cesta, ale vím, že můj čas nastává právě teď. Musím se zvednout a vyrazit z místa, kde je mi nádherně. Během té cesty najednou cítím velkou úzkost i strach, tečou mi slzy a já křičím, že nechci! 

Vnímám, že je mi čím dál hůř a je mi úzko z toho, že najednou se budu muset vměstnat do tak malého prostoru. Chci zůstat sama sebou, napojena na můj vlastní zdroj, který mi přináší mnoho vhledů a inspiraci a já mu to vracím tím, že jsem. Strach roste, jsem jím celá pohlcená. 

Ten křik z hloubky mé vnitřní krajiny nejde zastavit, ten strach je až neuvěřitelný, ale přitom se nijak nebráním. 

Vím však, že vše plyne tak, jak má a já za chvíli budu muset vstoupit do fyzického těla. Tohle úplně tak změnit nemůžu, ale mohu změnit ten způsob, jakým to přijmu a jakým do těla vstoupím. 

Abych se cítila alespoň o trochu lépe, zavírám oči a zhluboka dýchám.

A pak, jako mávnutím kouzelného proutku, vnímám, jak se ve mě probouzí ta obrovská síla. Ta síla, která jej tu pro mě. Otevřu oči, pohlédnu a vidím, jak se se Zemí a mým tělem k sobě blížíme.

Po krátké chvíli jsem na Zemi, postavím se a vidím, že najednou jsem tu. Vnímám, že jsem tu vítaná a čeká mne tu otevřená teplá náruč. 

Jo, strach ještě cítím, ale je o dost menší. Ale rozhoduju se, že mezi mnou a jím je zlatý tunel, který vysílá nádherné teplé světlo, kterým mohu projít. Vnímám, jak je to najednou snadné a mohu tak s lehkou chůzí vyrazit. Vyrážím vpřed a najednou cítím, jak ten strach, který mne před chvílí úplně zužoval, je pryč. 

Najednou se ozve čísi hlas: "Kdo vlastně jsi? A jaké je poslání tvé duše?

A ještě dřív, než-li vypustím odpověď po poradě s mou myslí, pak mnou projede jedno jediné slovo. Slovo, u kterého mám pocit, že mi ho někdo přihrál jako míč. 

Radost.

Co to má jako znamenat? Co je to za poslání? 

Najednou mi to secvakne - však jsem tu proto, abych zářila a žila v radosti. Je jedno, jakým způsobem to udělám a jak se tomu přiblížím. Vnímám, že jsem tu proto, abych žila v radosti a tu společně s bezpodmínečnou láskou šířila dál. 

Vnímám, jak mi po tvářích tečou slzy, vidím v obrazech celý svůj život.

Všechny ty pochyby. Pochyby o sobě samé. Všechny ty pokusy odpojit se od sama sebe. 

Najednou je to všechno jako skládačka a já právě dostala poslední dílek, který do toho všeho zapadá. 

Vše, co se přede mnou odehrává v obrazech, se mi začne dávat do souvislostí. 

Děkuji. S vděčností děkuji za to, že mě život provedl všemi zkouškami, kterými jsem si tu doposud měla projít. Děkuji i za to, co do mého života má ještě přijít. 

Najednou vidím, jaký kus cesty jsem ušla a kam jsem přes všechny překážky a zkoušky došla. 

Moje duše je plna radosti, jásá a víská. Pořád mi po tvářích tečou slzy. Jsou to však slzy vděčnosti za to, co mám a kým jsem. 

Najednou slyším, jak se z mé vnitřní krajiny ozývá otázka: "Co můžeš udělat pro to, aby to vše mohla rozdávat dál?"

Moje mysl začne produkovat různá slova, ale u žádného z nich nevnímám smysl a že to je to ono. Samu sebe i svou mysl okřiknu, ať toho okamžitě nechá..

A v tu chvíli to vím:

Vděčnost. Lásku. Plynutí.

Jo, to je přesně to ono. Proplouvá to celým mým tělem. Každou mou buňkou. 

Můj vnitřní hlas se mě nenechává usnout na vavřínech a ptá se mě dál: "Co je třeba udělat, aby i tvá duše našla naplnění?

Mám pocit, že je to najednou tak jasné, jednoduché.

Odpustit. 

Sobě i tobě. 

Všem, kteří mne zkouší a snaží se mne přetvořit k obrazu svému. Proč? Protože oni to jinak neumí. Musím je tak přijmout a odpustit jim i sobě. 

A vím, že bez druhých i bez těch situací v mém životě, bych nikdy nebyla tam, kde jsem teď a nikdy bych nedosáhla té jistoty, kterou sama v sobě cítím teď.

Právě teď se zvedám a vyrážím na svou cestu prozářenou nádherným zlatým světlem plnou radosti. 

S láskou, 

Michaela

P.S. Tohle nebyl sen.....před časem se mi tento příběh začal odehrávat díky procházkám mou vnitřní krajinou, meditacím, OM Chantingu a další střípky mi začali do sebe zapadávat díky cyklu Transformačních rituálů, kam jsem v letošním roce naskočila.